Město, kafe a závěrka: jak fotím ulice, když nejsem zrovna ztracený v kavárně

Nejsem turista. Nejsem ani reportér. Jsem fotograf – takový ten „s věčně prázdnou peněženkou,“ ale hlavou plnou světla a momentů, které se nedají vymyslet.

Když fotím města, nemám plán. Mám kafe. A někdy ani to ne. Vlastně je to většinou taková vizuální flákárna s objektivem na krku, přičemž doufám, že mi ulice sama něco ukáže. A světe div se – ona většinou ukáže.

Nechodím za světlem, ono chodí za mnou. Teda… většinou. Když ne, tak to prostě nafotím ve stínu. A pak tvrdím, že jsem to tak chtěl schválně – víš, „temná stránka městské poetiky“ a podobné řeči.

Mám rád rozbité rohy domů, výkladní skříně s nápisy, co už dávno nedávají smysl, a výdechy z podzemí, které voní po něčem mezi deštěm a olovem. Ale víc než to mě baví lidi. Tváře. Gesta. Ticho mezi kroky.

Občas si sednu na schod, opřu foťák o koleno a dívám se. Dívám se dlouho. Někdy fotím. Někdy ne. A někdy jen čekám, až mi kolem projde starý pán se psem a zamumlá něco, co si budu celý den opakovat, protože to bude znít jako verš.

Ano, nejsem úplně standardní pouliční fotograf. Neměřím histogram, nežiju pro ostrost a zlatý řez používám jen když si ho zrovna vzpomenu. Ale zachytím atmosféru. Zachytím to, co se děje mezi „cvak“ a „sakra, to bylo ono!“

Města jsou jako staré milenky. Někdy ti ukážou všechno hned. Jindy tě nechají hodiny čekat a nakonec tě pošlou domů s prázdnou kartou a trochou melancholie v batohu. Ale stejně je zítra zase navštívím. Protože jsem slaboch. A protože to stojí za to.

Nejraději fotím brzy ráno nebo pozdě odpoledne. Když město ještě není nebo už přestává být. Když lampy blikají, lidé si utírají ospalky a světlo má barvu pomeranče. A já tam jen tak stojím a cítím, že tohle je to místo, kde mám být.

Někdy mě město pohltí. Jdu a jdu a jdu, až zapomenu, kde jsem. A pak vyfotím odraz v kaluži a vím, že tenhle den měl smysl. Nepotřebuju žádné vyhlídky ani turistické trasy. Mně stačí, že někde na rohu blikne emoce.

Foťák není zbraň. Je to most. Je to zrcadlo. Je to důkaz, že jsem viděl. A že to, co jsem viděl, mělo váhu. Ať už to byla tramvaj, co svištěla kolem, nebo polibek na přechodu, který trval přesně tři vteřiny – a já byl zrovna připravený.

Focení měst je pro mě víc než práce. Je to způsob, jak být naživu. Jak se smát, čekat, pozorovat, být součástí i mimo ni. Je to láska, která se nedá naplánovat. Ale když přijde správný moment – cvaknu. A ten obraz už zůstane navždy.