Město, které nemluví nahlas: hledání světla, příběhů a ticha mezi zdmi

Když fotím město, nehledám dominanty. Hledám ticho, které zůstává mezi rohy, prasklinami a ranním světlem, co jen na chvíli zalije prázdnou ulici.

Nepotřebuju mapu. Vždycky se nechám vést. Intuitivně, náhodou, nohou, která zabočí do ulice, kde není ani obchod, ani kavárna, jen špinavá zeď a možná světlo, které tam vydrží přesně tři minuty.

Město pro mě není jen prostor. Je to paměť. Ne moje, ale jeho vlastní. A já se ji snažím zachytit. Často bez lidí, často v tichu, často tak, že si nejsem jistý, jestli fotím realitu nebo atmosféru.

Miluju ty chvíle, kdy město teprve vstává. Ranní opar, zavřené výlohy, noviny v igelitu, pošťák, který už dávno funguje, ale ostatní svět ještě ne. V tom čase se dějí nejkrásnější záběry – protože město se nebrání. Je samo sebou.

Nejsem ten typ fotografa, který si předem naplánuje, co chce zachytit. Vlastně často nevím, co hledám. Ale poznám to, až to uvidím. Prasklá omítka s odrazem lampy. Schodiště, které vede do tmy. Dům, který má víc děr než oken, ale stále stojí.

Každé město má svou duši. Praha je melancholická, jako starý klavír v podkroví. Olomouc je laskavá. Brno je surové, ale pravdivé. A když jsem v cizině — třeba v Lisabonu, Budapešti nebo Krakově — mám pocit, že ta místa se mnou mluví cizím jazykem, ale stejně jim rozumím.

Některé ulice mi dávají fotky samy. Stačí tam být. Jiným musím slíbit trpělivost. Jsou chvíle, kdy jen sedím a čekám, až se stane ten mikrookamžik: světlo se zlomí, silueta člověka se mihne, stín se prodlouží přes dlažbu a já už vím, že to přišlo.

Miluju zákoutí, která většina lidí míjí. Vchod do dvora s rozbitou tabulkou skla. Dveře, na kterých někdo napsal vzkaz, co se už smyl deštěm. Balkony, které nikam nevedou, ale kdysi možná vedly k někomu, kdo měl rád květiny.

Nejsem lovec velkých památek. Fotím to, co paměť města často maže. Co ustupuje turistickým trasám a developerským nápadům. Ale právě tam — v okapu, v rezavém rohu, v uličce za trhem — tam bývá město nejopravdovější.

Fotografie měst je o intimitě. Málokdo to chápe. Lidé myslí, že město je hlučné a chaotické. Ale ne, ono je citlivé. Jen musíš umět poslouchat. A být s ním chvíli sám.

Někdy si ty fotky ani neprohlížím hned. Potřebuju čas. Potřebuju, aby ve mně ten moment ještě chvíli žil. A když se k němu vrátím, často zjistím, že jsem vyfotil víc, než jsem viděl. A to je na tom to nejhezčí.